Geomorfologie Děčínska

Na geologickém složení území se podílejí z největší části druhohorní usazeniny (Děčínská vrchovina, tj. CHKO Labské pískovce s spolu Národním parkem České Švýcarsko) a horniny lužického žulového plutonu (Šluknovská pahorkatina). Tvarově významné jsou třetihorní sopečné horniny (okraj Českého středohoří). Ve velmi malé míře je zastoupeno tzv. krušnohorské kristalinikum (Petrovice a Tisá, labská zóna mezi Děčínem a Dolním Žlebem).

Děčínsko tvoří čtyři geomorfologické celky: Děčínská vrchovina, Lužické hory, Šluknovská pahorkatina a České středohoří.
Děčínská vrchovina patří do Krušnohorské oblasti a zabírá největší část Děčínska. Samotná vrchovina se dále rozděluje do dvou podcelků: Děčínské stěny a Jetřichovické stěny. Lužické hory a Šluknovská pahorkatina jsou součástí Krkonošské oblasti. České středohoří, které zabírá nejmenší část území, spadá do Podkrušnohorské oblasti.
Děčínská vrchovina (278 km2) zaujímá níže položený reliéf mezi Krušnými horami a Lužickými horami. Šíří se na území Německa (Elbsandsteigebirge). Na jihu se Děčínská vrchovina stýká s Českým středohořím.
Děčínské stěny na jihozápadě Děčínské vrchoviny vytvářejí rozsáhlou pískovcovitou kru. Výškové rozpětí dosahuje hodnoty 607m (726-116m). Území zaujímající plochu 199 kilometrů čtverečních, se člení na dva okresky – Sněžnickou hornatinu a Růžovskou vrchovinu.
Sněžnická hornatina v západní části Děčínských stěn se vyznačuje reliéfem strukturních plošin a rozbrázděných nepříliš hustou síti údolí, mající místy kaňonovitý tvar. Na západě území se rozkládají Tiské stěny (613 m) – nejdokonalejší skalní město Děčínské vrchoviny s četnými tvary zvětrávání: skalní brány, okna, hřiby aj. Malá okrajová skalní města lemují sníženinu u Ostrova (Volské kameny, Ostrovské skály) a Rájce, severně od Tiských stěn jsou Severní stěny. Východně od Tisé se zvedá rozsáhlá plošina Nad Stěnami s Holým vrchem (528 m).
Nejvyšší hora Děčínské vrchoviny a zároveň její tvarovou dominantou je Děčínský Sněžník (723 m). Stolová hora s okrajovými stěnami a úpatními sutěmi. Na pravém břehu Labe patří k Sněžnické hornatině Růžový hřeben (433 m) s řadou pozoruhodných tvarů (Sluneční brána, aj.). Vysoké stěny v horních částech labského kaňonu jsou tektonicky silně porušené; místy vznikly zajímavé sloupy a věže (Mnich, Jeptiška). Pískovce při Jílovském potoku vytvářejí nesouměrný reliéf sklánějících se hřebenů (Písečný vrch, Pastýřská stěna).
Růžovská vrchovina zaujímá území na východ od Labe po úpatí Jetřichovických stěn. Tvarovou dominantou je čedičový Růžovský vrch (619 m).
Jetřichovické stěny (79 km2) vytvářejí velmi silně rozčleněné, výše položené, území s hustou sítí kaňonovitých údolí v povodí Křivnice a Kamenice. Nejvyšší místa tvoří pískovcové suky, často podmíněné skrytými čedičovými tělesy, jako jsou Jedlina (490 m), Suchý vrch (481 m), Hřebenec (478 m), aj. Na jihu vystupují skalní stěny (Stříbrné stěny, Křídelní stěna). Na tomto území jsou i malá skalní města. Z tvarů zvětrávání je nejznámější Pravčická brána (serovýchodně od Hřenska), široká 26,5 m a vysoká 16 m. Bizarní pískovcové tvary se rozkládají především u Ostrohu.
Lužické hory zasahují do popisovaného území svou západní částí patřící k podcelkům Lužického hřbetu a Kytlické hornatině. Lužické hory budují převážně pískovce, prostoupené čedičem a znělcem.
Lužický hřbet vytváří členitou vrchovinu s četnými kupolovitými a kuželovitými vrchy (Jedlová 774 m, Tolštejn 670 m, Malý Stožec 665 m aj.). Zajímavý je též Vápencový vrch (opravdu se tak jmenuje – je z jurského vápence – měří 548 m).
Kytlická hornatina má výškové rozpětí 446 m (736 – 290 m). Základními povrchovými tvary jsou kupovité vrchy a hory, místy se skalními stěnami, balvanovými haldami a suťovými poli. Dominantní hornatiny jsou, z čediče: Studenec (736 m), Javor (693 m), Zlatý vrch (657 m), Jehla (478 m), ze znělce: Velká Tisová (692 m), Sokol (668 m), Srní hora (657 m) aj.
Šluknovská pahorkatina (276 km2) vyplňuje uzemí Šluknovského výběžku na sever od Lužických hor a Děčínské vrchoviny. Výškové rozpětí je 306 m (610 – 294 m). Severně od vsi Severní, leží nejsevernější místo ČR – 51° 03′ 20″. Na horninách žulového masívu zde vznikla členitá pahorkatina s mírně až středně ukloněným reliéfem širokých údolí v povodí Labe, Sprévy a Lužické Nisy. Dominantami kraje jsou Hrazený (608 m – čedič), Vlčí hora (581 m – tefrit), Dymník (515 m – čedič), rozlehlý plochý čedičový hřeben (543 m) mezi Studánkou a Dolním Podlužím, Špičák (545 m – znělec). Do nižšího území Šluknovské pahorkatiny pronikl ve starších čtvrtohorách pevninský ledovec. Zanechal po sobě zbytky štěrků a písků.
Do Českého středohoří spadá Verneřické středohoří, Benešovské středohoří, Dobrnská vrchovina, Děčínská a Habartická kotlina. Jde o území tvořené převážně tefritem a čedičem. Mezi dominantami kraje patří hřbet Dobrné (532 m), v Děčínské kotlině Sokolí vrch (512 m), Pustý vrch (499 m) a na severu Popovičský vrch (527m). Habartická kotlina je erozní sníženina při Bystré na křídových pískovcích a slínovcích s drobnými sopečnými tělesy, např.: Olešský vrch (355 m).